„Stopka pro všechny“, tak se dá přeložit značka, na kterou narazíte v Americe velmi často. Znamená, že řidiči přijíždějící na danou křižovatku ze všech směrů, musejí zastavit, posoudit situaci a dát přednost tomu, kdo přijel první. Zní to jednoduše, ale co když přijíždíte současně s auty z jednoho, dvou nebo tří jiných směrů, přičemž všechny mají na příjezdu stopku. O tom, kdo přijel první, by se dalo polemizovat. Kdo pojede první?
Jako člověk bez velkých iluzí o lidské povaze bych čekal, že řidič s největší dávkou sebevědomí (nebo prostě hroší kůže) vyrazí vpřed bez ohledu na ostatní. Zatím jsem byl ale vždycky svědkem toho, že v takové situaci všichni spořádaně zastaví, někdy si pokynou nebo na sebe bliknou a pak bezkonfliktně projedou křižovatkou jeden po druhém. Nedokážu ani přesně popsat jak komunikace mezi řidiči funguje, ale nějak to prostě jde.
I známí z Evropy nad tím kroutí hlavou a diví se, že „stopka pro všechny“ nevede k častým nehodám, případně kolapsu v ranní či večerní špičce. Zvlášť v téhle agresivní zemi s pověstí kolbiště, kde ten, kdo nespěchá a není dostatečně průbojný, nemá šanci. Jeden kolega poznamenal, že by se Češi na takhle označené křižovatce nejspíš pozabíjeli, protože by se hádali, kdo přijel první.
Asi to bude tím, Američané obecně ctí pravidla. Neplatí to samozřejmě stoprocentně, jako koneckonců nikde na světě. Doprava na některých místech v New Yorku je například tak hektická a na první pohled zmatečná, že právo silnějšího a agresivnějšího může být zdánlivě tím hlavním vodítkem. Ale „stopka pro všechny“ se podle mé zkušenosti těší aspoň tady ve Washingtonu stejné úctě jako červená na semaforu. I když na blízku zrovna není policista.
Z toho se dá vzít ponaučení i pro jiné než dopravní situace. Stopka pro všechny, opakuji, říká: „Zastav, posuď situaci, pusť toho, kdo tady byl dřív, a pak pokračuj ohleduplně v cestě“. A takové pravidlo má univerzální platnost. Za sebe mohu říct, že nevěřím v novoroční předsevzetí. Přesto jsem pevně odhodlán mít právě tuhle radu na paměti v roce 2009 častěji než dřív.
Vít Pohanka, Český rozhlas, Washington.
