Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Američané a ČSSR 1968: nejlepší bude nedělat nic

1. 08. 2008 6:38:13
Američané se v roce 1968 zachovali vůči Československu pragmaticky. Podle dříve tajných dokumentů ale dnes už volně přístupných v archivu ministerstva zahraničí a knihovny prezidenta Lyndona B. Johnsona se rozhodli nedělat nic.
 Inmagine Royalty Free Photos

Události jara a počátku léta 1968 v Československu americkou diplomacii podle všeho překvapily. Ne že by snad pražské velvyslanectví USA nezachytilo uvolňování poměrů v zemi těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy a z toho vyplývající rostoucí napětí v komunistickém politickém vedení. Ale Spojené státy a jejich diplomaty v té době ve vztahu s Prahou zaměstnávaly jiné věci.

Především otázka zlatého pokladu, který shromáždili v Československu nacisté a který po válce Američané odvezli. Praha žádala jeho navrácení, Washington to podmiňoval odškodněním amerických občanů, jejichž majetek byl po převratu v roce 1948 u nás znárodněn. Československo tvrdilo, že jde o dvě různé věci, které se nemohou spojovat, obě strany přicházely mnoho let s různou výší odškodného. V roce 1967 tak telegramy putující mezi pražskou americkou ambasádou aWashingtonem obsahují hlavně informace o tomto problému a některých ekonomických otázkách.

Dubčeka neznám
Teprve ke konci roku 1967 dospělo pražské velvyslanectví USA k názoru, že už nelze stále hlasitější šeptandu ignorovat. V telegramu do Washingtonu z 2. prosince tehdejší velvyslanec Jacob Beam uvádí: „Zvěsti o politických změnách jsou tu sice obecně velmi časté a zatím se vždy ukázaly jako liché. Ale v poslední době jsou už natolik otevřené a soustavné, že jsem spolu s dalšími západními kolegy, zejména Brity a Italy, došel k názoru, že bychom jim měli věnovat pozornost.“ Některé z kolujících spekulací byly podle velvyslance Beama natolik „extrémní“, že počítaly s odstraněním Novotného z postu prezidenta a jeho nahrazením stárnoucím generálem Svobodou, v postu prvního tajemníka Komunistické strany pak Drahomírem Kolderem nebo Oldřichem Černíkem.
Slovo „extrémní“ naznačuje, že Američané do poslední chvíle nečekali, že by personální změny mohly Novotného zcela odsunout do ústraní. Jméno Alexander Dubček pro ně bylo podle všeho zcela neznámé. V telegramech z Prahy do Washingtonu se objevuje poprvé teprve měsíc poté, co se Dubček stal prvním tajemníkem KSČ, nikdy předtím. Ministr zahraničí Dean Rusk pak souhlasil s názorem velvyslance Beama, že vůči novému vedení strany je nutné postupovat velmi obezřetně: „Pozice Dubčeka se nedá řádně vyhodnotit, protože není dostatek konkrétních informací o jeho minulosti ani o jeho záměrech do budoucna,“ napsal ministr Rusk v politických doporučeních do Prahy víc než měsíc po Dubčekově zvolení do čela KSČ.

Něco se děje
Nicméně v březnu a dubnu už ani Američané nepochybovali, že se v -Československu děje něco nebývalého. KSČ vyhlásila akční program, v médiích se začínalo psát a mluvit stále svobodněji, vznikaly nezávislé občanské iniciativy. Velvyslanec Beam na jednu stranu demokratizaci ve společnosti vítal jako něco, co je v americkém zájmu, a navrhoval zvážit, co by Spojené státy mohly udělat, aby tento trend posílily. Na druhou stranu varoval před křehkostí nové mocenské koalice a pochyboval – dnes víme, že oprávněně – o možnosti obnovit československou demokracii v rámci komunistického zřízení.
A pokud měl politický a společenský trend v Československu ohrozit komunistické zřízení, byla samozřejmou otázka, jak se k tomu postaví Moskva. Velvyslanec Beam na ni neměl odpověď a naznačil, že by se rád něco dozvěděl od amerického velvyslanectví v Moskvě.
Washington začal také zvažovat, co by mohl nabídnout, pokud by Praha požádala o ekonomickou pomoc. Ministerstvo zahraničí však dospělo k názoru, že žádnou hospodářskou pomoc podle existující legislativy nesmí poskytnout. Bez ohledu na překotný vývoj v Československu šlo stále o komunistický stát, po Číně a Sovětském svazu největšího dodavatele zbraní do Vietnamu. V telegramu do Bonnu proto ministr Rusk instruoval tamní americkou ambasádu, aby případně podpořila jakoukoli pomoc ze strany Německé spolkové republiky nebo jiných západoevropských zemí.

Až přijdou, bude pozdě
Otázka sovětské reakce na vývoj v Praze se stávala stále palčivější. Debatu na toto téma odstartoval naplno náměstek ministra Ruska pro politické záležitosti Eugene V. Rostow. Už ve zvláštním memorandu z 10. května došel k závěru, že by bylo „vážnou chybou nedat Sovětům diskrétní signál o znepokojení nad pohyby jednotek v okolí Československa... naše neschopnost zabránit komunistickému převzetí moci v Československu v roce 1948 byla jednou z nejvážnějších chyb naší zahraniční politiky po druhé světové válce. Rozhodná diplomatická akce v době, kdy jsme měli jaderný monopol, mohla zabránit studené válce,“ argumentoval náměstek Rostow. Nesouhlasil s názorem, že Rusové možná budou nové liberální trendy ve východní Evropě tolerovat: „Už mnohokrát prokázali, že dokážou taková zvířata zkrotit policejními metodami a že je neváhají použít.“ Ale Moskva zatím váhá, proto je nutné vyslat jí jasný signál co nejdřív: „Až překročí hranice, bude příliš pozdě,“ konstatoval z dnešního hlediska takřka věštecky náměstek Rostow.

Diskrétnost nepomůže
Jenže diplomaté si zjevně uvědomovali, že na Moskvu žádný „diskrétní signál“ nebude platit, pokud nebude podpořen vojenskými kroky, tedy pokud Američané například nezačnou přemisťovat jednotky v Německu k československým hranicím. Z telegramů z Bonnu vyplývá, že něco takového bylo nepřijatelné pro západoněmeckou vládu kancléře Kurta Georga Kiesingera, která už v té době začala vůči SSSR a ostatním komunistickým zemím prosazovat usmiřovací politiku. Navíc americká Národní bezpečnostní rada došla po důkladné analýze, vyžádané náměstkem Rostowem, k názoru, že pro případný zásah v Československu z německého území by mohla být okamžitě k dispozici jedna americká brigáda, dvě francouzské a dvě německé divize. Celkem tedy určitě ne víc než 60 000–85 000 vojáků, a to v žádném případě nebyla síla, která by mohla smysluplně zasáhnout (21. srpna 1968 vstoupilo na československé území 750 000 vojáků Varšavské smlouvy a 6 300 tanků). Nasazení více než jedné americké brigády by podle existujících dohod musela doprovázet mobilizace NATO, a ta by podle Národní bezpečnostní rady trvala šest měsíců.
Z Prahy navíc nepřicházel žádný signál, že by si Dubčekovo vedení jakýkoliv (byť i symbolický) náznak pomoci ze strany USA přálo. Celkem pochopitelně, protože pro Moskvu by to byla okamžitá záminka k obvinění, že za uvolněním disciplíny v Československu stojí Washington, a možná i k dřívější vojenské intervenci. Američané proto s nelibostí nesli články v sovětském tisku, které změny v Československu přičítaly CIA, a ministr zahraničí Rusk kvůli tomu v červenci pozval sovětského velvyslance ve Washingtonu Anatolije Dobrynina, aby si stěžoval.
Debaty o tom, co mohou nebo mají Spojené státy ohledně Československa podniknout, pokračovaly a postupně se dostaly i na půdu Bílého domu. Ale závěry byly nejednoznačné. V červenci na obědě zahraničněpolitických poradců s prezidentem Johnsonem například ministr Rusk pochyboval o odhodlání SSSR vojensky zasáhnout. Uvedl, že ujistil Kongres, že jsou Spojené státy „na české straně“. A jedním dechem dodal, že by se měla pozastavit legislativa, která by ČSSR případně udělila takzvanou doložku nejvyšších výhod, protože by to za současné situace způsobilo Praze problémy s Moskvou.

Vyčkávat a nedráždit
Washington váhal a jeho postoj výstižně formuloval velvyslanec v Moskvě a diplomatický veterán Llevellyn E. Thompson (v Moskvě trávil jako velvyslanec s přestávkou už sedmý rok). Jeho názor v telegramu odeslaném 22. července sice není shrnutím ani závěrem široké diskuse mezi diplomaty, úředníky a politiky ve Washingtonu, přesto ho na ministerstvu zahraničí považovali za natolik zajímavý, že jeho znění poslali i prezidentu Johnsonovi, což nebylo obvyklé.
Thompson došel k závěru, že nejvýhodnější bude pro Spojené státy dál vyčkávat, nedráždit Sověty žádnými hrozbami ani otevřenou podporou Dubčeka: „Jsem přesvědčen, že naše současná pozice ohledně české záležitosti je správná, zvláště když chybí jakýkoli náznak z české strany, že by se měla změnit. Oni sami mohou nejlépe posoudit, jaké důsledky by měly činy nebo prohlášení z naší strany. Apel (ze strany USA) na Sověty by nevyhnutelně odhalil naše slabiny... a hrál do karet zastáncům tvrdého postoje, spíše než těm, kteří jsou proti intervenci.“
Ať už to s ČSSR mělo dopadnout jakkoli, podle velvyslance Thompsona z toho mohly mít Spojené státy a ostatní západní demokracie jen užitek: „Rusové si nenechali žádný prostor k ústupu a za své hrubé jednání v této záležitosti zaplatili už teď vysokou cenu jak v komunistickém, tak ve svobodném světě. Pokud Češi jejich nápor odrazí, utrpí sovětská prestiž a ostatní země jejich tábora to povzbudí k větší nezávislosti. Jestli naopak použijí sílu, bude svobodný svět šokován, NATO posíleno, naděje na snížení vojenských výdajů dohodou se Spojenými státy ohrožena, atd.“

Ze schůzky sešlo
V duchu takového pragmatického hodnocení situace pak Američané postupovali jak v následujících týdnech, tak i po invazi 21. srpna (pro Američany kvůli časovému posunu už 20. srpna). Veřejně ji odsoudili, a to i na půdě Spojených národů, kde navrhli rezoluci, kterou však Sovětský svaz podle očekávání vetoval. Nejvýraznější americkou reakcí bylo nakonec zrušení summitu USA – SSSR plánovaného na podzim 1968.
Prezident Johnson měl původně schůzku na nejvyšší úrovni oznámit jen několik hodin po invazi. Projednávat se na ní měla především kontrola strategických zbraní a postup příprav Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Jenže Brežněv si podle všeho tak jako tak uvědomoval, že v Bílém domě bude po prezidentských volbách za několik měsíců sedět někdo jiný.
To se také stalo, nastoupil nový prezident, Richard Nixon, který se otázkou Československa už necítil vázán a mohl proto zahájit politiku uvolňování vztahů se Sovětským svazem. Administrativa prezidenta Johnsona se tak před čtyřiceti lety zachovala navýsost pragmaticky a vůči Sovětskému svazu tak snad i získala pomyslné body v očích světového veřejného mínění. Po dlouhém váhání jí nic lepšího ani nezbývalo.

Tento text vyšel v MF Dnes 31. 7. 2008

Autor: Vít Pohanka | pátek 1.8.2008 6:38 | karma článku: 13.75 | přečteno: 2543x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Burgundské cizoložnice a jeden prokletý královský rod

V dějinách národů někdy nacházíme příběhy, které si nic nezadají s hollywodskými trháky, kde sex a násilí jdou ruku v ruce. Rozdíl je jen v tom, že tyto se skutečně staly.

26.7.2017 v 9:38 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 152 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Někdy je pan Zajíc na zabití

...ale tentokrát ne. Tentokrát ho musím pochválit. Když jsme započali rekonstruovat náš baráček skoro nejstarší ve vsi, netušili jsme, co to bude za šichtu. Ještě dnes, po letech, není dílo dokončeno

26.7.2017 v 9:15 | Karma článku: 8.50 | Přečteno: 150 | Diskuse

Libuse Palkova

Tak trochu necudné rozjímání o Bohu

Bůh je jenom jeden - tedy alespoň pro monoteisty. To že pro něj mají odlišná pojmenování, není až tak podstatné...Horší je, že se kvůli němu pořád hádaj a řežou, a často to odskáčou nevinný...

26.7.2017 v 8:58 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 98 | Diskuse

Helena Vlachová

Co komunisté skrývali

Každá totalita je pro člověka špatná. Ať jde o nacismus, nebo o komunismus, žádná z nich nepřináší nic pěkného

26.7.2017 v 6:08 | Karma článku: 16.29 | Přečteno: 698 | Diskuse

Milan Radek

Krev není voda, a gay adopce to nezmění

Chápu 4% populaci když mají své děti, musí mít na ně právo jako každý jiný i v případě rozvodu. Ale adopce cizích dětí je jiné kafe. Ne adopce v nutnosti - sirotkovi je lépe u homo strýčka než v sirotčinci, ať už to dnes nazývají

25.7.2017 v 23:48 | Karma článku: 31.03 | Přečteno: 740 | Diskuse
Počet článků 57 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2971
Vít Pohanka je zpravodajem Českého rozhlasu ve Washingtonu

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.