V Bruselu si ještě můžete v mnohých restauracích zapálit a připadat jako drsňákInmagine, Royalty Free Photos
Háček je v tom, že na rozdíl třeba od Británie neplatí zákaz kouření ve všech zařízeních. V barech a kavárnách se kouřit může a také se tam kouří. Jenže mnohé z nich prodávají současně jídlo. V okolí našeho bruselského bydliště tak můžete vidět hodující páry či rodiny, přičemž o stůl dál se v klidu hltavě kouří.
Zeptal jsem se majitele jedné z takových kaváren/restaurací, jestli s tím nemají kontroloři problém. Vysvětlil mi, že by musel mít víc než 30 % tržby z jídla. Pokud to tak není, může se dál vesele kouřit. Není totiž považovaný za restauraci. Sám si přitom nebyl jist, jestli je ta hranice přesně 30, 25 nebo 33 %. Je to jedno, vždycky může říkat, že má tržby z jídla menší, inspektoři mu těžko budou kontrolovat příjmy, na to nemají čas a nejspíš ani právo. Tak nad tím raději mávnou rukou.
Je to hezký příklad legislativy, která počítá s výjimkami a tím se její účinnost drasticky snižuje. Sám se zlozvykem kouřením bojuji, nejsem žádný militantní antikuřák. Ale v tomhle případě je mi sympatičtějí anglický zákaz kouření v uzavřených veřejných prostorách, který prostě výjimky nezná. A dodržuje se. Až se čeští legislativci budou chtít někde inspirovat, měli by se podívat za kanál La Manche a ne do Belgie.